ředitelna: 553 773 333

sborovna: 553 773 940

Školní 90

Háj ve Slezsku, 747 92

Na školu v přírodě přišla paní zima

Svítilo slunce, sněžilo, pršelo, padaly kroupy a snad i žáby. Ale nehledě na počasí jsme si těch 11 dní užili jak to jen šlo. 49 dětí ze 4. a 5. třídy zažilo školu v přírodě v hotelu Moravice v Karlově pod Pradědem.

Zvládli jsme se vyšplhat na nejvyšší horu Moravy, vidět dvoudenní hříbátko i hrob našeho nejslavnějšího dostihového koně. Pronikli jsme do útrob úpravny vody, vyšlapali 160 schodů na rozhlednu v Nové Vsi, řádili jsme ve vodě, na sněhu i na čerstvém vzduchu. A taky na naší vlastní diskotéce. Trochu jsme se i učili, převažovala environmentální výchova, ale zvládli jsme i útržky matematiky, angličtiny nebo čtení. Měli jsme dílnu na pokusy se vzduchem, dílnu dramaťáckou, kde jsme tvořili vlastní večerní minipředstavení, trénovali jsme golf, vyzkoušeli si spoustu výtvarných technik. Učili jsme se fotit na iPadech, co to šlo, tak jsme sportovali, zpívali a hlavně jsme se dobře bavili…

Labutí píseň školy v přírodě by nebyla kompletní bez vyjádření obdivu a díků. Předně dětem, které statečně bojovaly se steskem, některé i s drobnou nemocí. Taky rodičům, kteří vyslyšeli naše prosby a na 11 dní byli spoluautory sociologického pokusu, ve kterém zvítězila příroda a zábava s kamarády nad mobilními telefony a připojením k internetu. Vězte, že to mělo smysl!

Velkým hráčem celého pobytu se stal jediný mužský element pedagogického týmu, pan Peter Baláž. Nadšený hráč na kytaru a harmoniku, místní starousedlík, ochránce přírody, který spoustu let pracoval přímo pro CHKO Jeseníky. Doktor přírodních věd, pohodář, tvůrce a organizátor našich výletů do blízkého i vzdálenějšího okolí. Muž, který měl s dětmi několik přírodovědných vzdělávacích bloků, který pro nás zajistil přednášku Horské služby, klíč k rozhledně, která byla uzavřená, návštěvu soukromých dostihových stájí i místní úpravny vody. Muž, pro nějž nebyl problém do pár minut zainteresovat Horskou službu, aby nám svezla kufry dolů z kopce, když autobus nemohl nahoru, nebo skrytými silami motivovat místního pana silničáře, aby prohrnul cestu k hotelu, i když měl zrovna dovolenou. Bylo nám ctí s ním spolupracovat a pevně doufáme, že to nebylo naposledy.

A další velký dík pak patří neúnavnému pedagogickému týmu, který měl školu v přírodě pod palcem. Dámy, které každý den vytvářely pro děti program, dnem i nocí dohlížely na jejich zdraví a bezpečí a pomáhaly jim překonávat malé či větší stýskání po domově – Věrka Bielková, Jiřka Hrbáčová, Zuzka Krzestanová, Jana Mlčochová, Anička Palovská a Markéta Sofková. Když víte, jak moc důležité je pracovat s lidmi, kteří tvoří respektující a spolehlivé soukolí, víte taky, jakou radost a úlevu přináší skutečnost, že to funguje v rovině pracovní i osobní. Pevně věřím, že se to celé odrazilo i na celém průběhu školy v přírodě. A moc za to děkuju.

Průnik do mimoškolního světa, ve kterém se nehraje na to, kdo kde napsal jaké i, ale kdo se umí postavit problému nebo kdo je doma zvyklý přidat ruku k dílu. Někdo s námi poprvé v životě povlékal vlastní peřinu, někdo poprvé zdolal vysokou horu, někdo dokázal podržet kamaráda v těžké chvíli a někdo možná pochopil, že když chce dojít úspěšně do cíle, je často dobré kopat za jeden tým. Výzva, obavy, příběh, radost, boj s vlastními silami i úleva, když jsme si v pátek společně zamávali u autobusu. Tím vším byla škola v přírodě. A je toho mnohem víc…

Za celý tým ŠvP
Pavlína Loňková


A abych nezapomněla, děkujeme všem, kteří se zapojili do naší ne-soutěže. 🙂 Sílime jejich příspěvky a děkujeme jmenovitě Romanovi, Janě, Brigitě, Honzovi, Slávkovi a Ivaně: