„Když ponoříte do vody konec hole, zdá se vám, že je zlomená; je to zrakový klam, který dodatečně korigujeme zkušeností jinou. Víme, že se zkušenost mýlívá, mýlí se smyslové i rozum; proto myslící, kritický člověk upadá ve zvláštní neklid: ví, že se může mýlit. Ptá se a musí se ptát, jsou-li věci skutečně takové, jak je vidíme a zakoušíme svými smysly, jak si je představujeme a jak o nich soudíme.“ (Tomáš Garrigue Masaryk, citace z knihy K. Čapka „Hovory s TGM“)
100 let.
1 200 měsíců.
36 525 dní.
Asi.
A v nich možná čtyři generace – nás a našich předků. Všichni jsme se narodili bosí a z lásky. Většina z nás chodila do školy (a to ne jen 5 dní v týdnu). Když se ohlédneme, najdeme ve své minulosti tragické okamžiky i chvíle slávy. Každý z nás se trápil a prožíval své malé i velké radosti. A hledal. Někdo pravdu, někdo štěstí, bohatství, slávu, prozření nebo své kořeny. Po té první Velké válce, která nám nakonec přinesla Svobodu, na níž dnes vzpomínáme, jsme toho prožili opravdu hodně. A všechno to máme uloženo v sobě. Na pozadí těch velkých událostí se totiž odehrávaly i naše rodinné příběhy. Stejně jako naši předkové i my opakujeme osudy svého rodu nebo se dostáváme do vzdoru, abychom nacházeli sebe sama, solidaritu se svým rodem i ty správné cesty…
I na to bychom měli pamatovat při oslavách těch 100 uplynulých let. Od doby, o níž mluví zákon č. 22/1930 Sb. Má jenom 2 paragrafy. Ten první říká: „Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát.“. Ten druhý pak „Výrok tento budiž na věčnou paměť vtesán do kamene v obou sněmovnách Národního shromáždění.“
Který výrok bychom do kamene „na věčnou paměť “ dnes vtesali my?
